Naše znalosti, víra, pochybnosti jsou primárně vztaženy k logickým konstrukcím propozic, ne pouze k propozicím. Pokud předpokládáme, že iterované postoje jsou platné, tedy že příslušný agent je dokonale introspektivní, že tedy ví, co ví a v co věří, pak tzv. propoziční postoje nejsou ve skutečnosti postoje propoziční, ale hyper-intensionální. To znamená, že propoziční postoje vyjadřují vztah mezi agentem a konstrukcí (pojmem) propozice vyjádřené vnořenou větou. Jejich tzv. implicitní protějšky, kdy propoziční postoj je analyzován jako vztah mezi agentem a příslušnou propozicí, jsou pouze idealizovaným případem geniálního agenta s neomezenými inferenčními schopnostmi.
Na druhé straně však naše přání, intence, hledání či nalézání se týkají (v empirických případech) jednotlivých intensí označených vnořeným výrazem. Tedy tzv. pojmové postoje ve skutečnosti nejsou (i přes svůj název) postoje k pojmům, tedy hyper-intensionální postoje, ale postoje k intensím. V článku formulujeme kritéria pro to, aby nějaký vztah mezi agentem a objektem jeho intencí mohl být považován za pojmový, a zkoumáme základní kategorie pojmových postojů. Ukážeme, že dokonce i vztah agenta k propozici může být považován za pojmový, pokud tento vztah nemá odpovídající konstrukční (tj. pojmový !) protějšek., tedy postoj není nijak ovlivněn inferenčními schopnostmi agenta. Zabýváme se rovněž problémem nejednoznačnosti vět vyjadřujících postoje. Takovéto věty mohou být obvykle čteny jak způsobem de dicto, tak de re. Přesto můžeme nalézt obecnou charakteristiku pojmových postojů: Agent je vztažen k celé intensi, ne pouze k její aktuální instanci (která nemusí ani existovat). Tedy tato intense je ve větě zmíněna, tj., konstrukce intense je použita způsobem de dicto. Proto může mluvčí referující o takovéto situaci použít kterýkoli ekvivalentní pojem konstruující tutéž intensi, ne však pojem jiné intense, která pouze náhodně ko-referuje ke stejné instanci. Avšak na rozdíl od případů, kdy je agent vztažen k nějakému individuu a příslušný individuový úřad je použit pouze jako “pointer” k tomuto individuu, je v případě pojmových postojů použití příslušného pojmu intense nutné a nezastupitelné např. vlastním jménem individua, což by snad mohlo ospravedlnit termín ‘pojmové postoje’. V článku se rovněž zabýváme vztahem aktíva a pasíva. Ukážeme, že pasivní forma věty nemůže obvykle mít čtení de dicto (až na nějaké případy idiomů), a tedy všeobecné přesvědčení, že věta v aktívu je zcela ekvivalentní větě v pasívu, je v některých případech neopodstatněné.